200,- Kč
Zasílám poštou, na přání i s věnováním.
Čarodějka je román ze současnosti, který navazuje na knihu „Máte to v hlavě anebo Magie mysli“. Hlavní hrdinka nemá
zrovna lehký život, je několikrát rozvedená a stále se jí nedaří najít toho pravého partnera do nepohody. Když se
dostane do společnosti žen, které se považují za novodobé čarodějky, postupně si uvědomí, že všechna neúspěšná manželství
spojuje jako červená nit jedna jediná věc – její postoj k otci. Pokud se nezbaví tíhy minulosti, nemůže být šťastná
ani v současnosti. Aktivně a plným nasazením se pustí do řešení svých rodinných záležitostí a život dostává nečekaný spád.
Kniha je psaná lehce a s humorem, přináší však mnoho emotivních situací a témat k zamyšlení, která osloví ženy od
puberty až po zralý věk. Každá z nás má nějaké ty kostlivce ve skříni, ale málokterá žena či dívka se s nimi dokáže
vypořádat, i když tuší, že by měla.
Příběh byl inspirován skutečnými událostmi.
Ukázka z knihy:
Kapitola první
Je mi 33 let, jsem malá, štíhlá, (krásná?) blondýnka a zrovna jsem dospěla k názoru, že život stojí za hovno. Jeden průser střídá druhý a jak říká klasik: pocity očekávání plynule přecházejí v pocity zklamání.
Tak třeba zrovna teď. Sedím v lese okolo táboráku s partou praštěných ženských, které si říkají čarodějnice a očekává se, že začnu vyprávět o svém životě. Marně přemýšlím, co tady vlastně dělám. Jasně, může za to moje kamarádka Sylva. Ne, že by to byla kamarádka špatná, patří totiž k tomu živočišnému druhu, který nezištně poradí, pomůže a v případě těžké depky přikluše klidně o půlnoci s flaškou červeného a poslouchá až do rána mé bláboly ohledně čerstvě utrpěných životních šrámů.
Jenže ta moje poslední depka se nějak zvrtla. Jednak ty flašky byly dvě, a jednak někdy k ránu Sylva jen tak mimochodem pronesla:
„Hele, mám nápad. Co děláš v sobotu večer?“
Musela jsem poctivě přiznat, že asi nic, protože jsem už celých 14 dní šťastně rozvedená (podotýkám, že potřetí) a užívám si tedy zaslouženého klidu.
„Tak fajn,“ pravila Sylva líně, „v sobotu večer tě vyzvednu, uděláme si výlet.“
A tak jsem tady. Sedím, zírám do ohně a mám z toho všeho trochu divný pocit. Ženské kolem mne jsou oblečené do tmavých šatů až na paty, ověšené stříbrnými šperky, nad ohněm bublá v kotlíku červené víno s bylinkami a kolem jenom ticho a tma nočního lesa. Ve svých džínách a tričku se cítím trochu nepatřičně, jako když se člověk v kraťasech ocitne na společenské akci, kde je předepsán smoking.
„Tak povídej,“ vybídne mě jedna z přítomných.
„No jo, ale kde mám začít?“ ptám se.
„Zkus to od začátku,“ dostane se mi moudré rady.
Od začátku. No tak dobře, život se svými průsery začíná obvykle v dětství. Takže od začátku.
Vždycky jsem byla slabé a neduživé dítě. Máma říkala, že když jsem se narodila, vážila jsem 2,5 kila a vešla jsem se do dlaní. Při odchodu z porodnice mi byly velké i ty nejmenší dupačky, jaké se tenkrát daly sehnat a dvakrát ohrnutá čepička mi padala až k nosu. Ale řvát jsem uměla dobře, to zas jo. Také jsem to často trénovala, protože mámě bylo 16, tátovi 19 a po počátečním okouzlení tím roztomilým drobečkem se zase začali věnovat jeden druhému a užívat života.
Pamatuji si, že už jako úplně malé dítě jsem byla často sama. Někdy na koberci s hračkami, ale nejčastěji zavřená v postýlce. Vybavují se mi černé stíny, zhmotňují se v rozích místnosti, plíží se pomalu směrem k postýlce, až se zastaví u velkého plyšového medvěda. A medvěd najednou začíná temně vrčet, kolíbá se, šklebí se na mě a otvírá hubu plnou ostrých zubů.
Křičím z plných plic, volám mámu, ale nikdo mě neslyší. Pláču, vzlykám, srdce mi tluče div se nerozskočí, chci utéct, ale nejde to, nemůžu se ani pohnout. Otvírají se dveře, máma je tady!
„To je ale řev,“ slyším tátu, „udělej s ní něco, ráno vstávám do práce, musím se ještě chvíli vyspat!“
Máma mě přebaluje a dává mi čaj. Nemám žízeň, ale poslušně piju, když budu hodná, třeba si mě vezme k sobě do postele. Natahuji k ní ruce, ale máma zhasíná a jde spát.
Dnes už stíny nepřijdou, bojí se dospělých, tátova chrápání a mámina dechu. Usínám. Přežila jsem další den.
Zjistila jsem, že se mi po tvářích kutálí slzy. Oheň praská, vítr hučí v korunách stromů, někde v dálce zahoukala sova. Jedna z žen vstává a nalévá do pohárů svařené víno. Všechny mlčí. Upíjím kořeněný nápoj a nořím se opět do vzpomínek.
Do školky jsem začala chodit už půl roku před tím, než mi byly tři roky. Máma musela do práce, peněz bylo málo. Nechtělo se mi, ale nikdo se mě neptal.
Paní učitelka nás neměla ráda. Mě nejvíc, protože vycítila, že to vím. Později jsem se dozvěděla, že její manžel při couvání s náklaďákem přejel tříleté dítě – vlastního syna. Po půl roce na psychiatrii se paní učitelka vrátila do práce a dostala na starost tříleté děti.
Ostatním to nevadilo, a nebo to možná necítili. Prokoukla jsem ji jenom já a můj kamarád Belfín. Belfín byl také malý a slabý, byli jsme jako dvojčata. Hráli jsme si jenom spolu, při procházkách jsme se drželi za ruce a často jsme spolu utíkali. Vždycky jsme se nenápadně ztratili, usadili jsme se někde do průjezdu a povídali si tajné věci.
Belfín měl tatínka alkoholika. Vždycky, když se vrátil z hospody, strašně křičel, dupal, rozbíjel věci a někdy mlátil mámu i Belfína. Belfín říkal, že až vyroste, tak ho zabije. Schvalovala jsem mu to.
Paní učitelka si stěžovala rodičům, že utíkáme a oba jsme dostali nařezáno. Rozhodli jsme se, že utečeme z domova. Tajně jsme si připravili do baťůžku sušenky a pití a ztratili jsme se na procházce. Došli jsme až na konec města, seděli na kraji lesa pod stromem, jedli sušenky a svěřovali si největší tajemství. Večer jsme dostali hlad a tak jsme šli domů. Tam jsme dostali nařezáno.
Když jsem šla do školky druhý rok po prázdninách, Belfín už tam nebyl. Jeho táta jel ožralý z hospody, narazil do stromu a zabil se. Máma se i s Belfínem odstěhovala někam pryč. Už jsem ho nikdy neviděla. Zůstala jsem zase sama.
Na chvíli se odmlčím. Přikládá se na oheň, opět koluje horké víno. Stále nikdo nic neříká, asi čekají, že budu pokračovat. Zkouším vydolovat z paměti taky něco pozitivního, aby mé dětství nevypadalo jako jedna velká noční můra. No ovšem, babička! S novou vervou se pouštím do vyprávění.
Kromě Belfína jediný člověk, který mě měl rád (tedy o kom jsem to s určitostí věděla), byla babička. Babičky jsem měla dvě, jedna (od mámy) byla taková divná, falešná, ale ta od táty byla moje sluníčko. Milovala mě bez výhrad a vždycky dělala jenom to, co jsem já sama chtěla. Hrály jsme si spolu, četly, chodily na procházky, do cukrárny, nakupovat, do lesa na houby. Když babička přijela k nám, byl to pro mě velký svátek.
Když mi byly čtyři, přivezla mi babička plyšového psa, nebo snad medvěda, takovou žlutobílou potvoru s dvěma nohama, rukama a plandavýma ušima. Začala jsem mu říkat Belfín a už jsem se od něj nikdy neodloučila. Spal se mnou v posteli, seděl u stolu když jsem jedla, chodil se mnou na dvůr i do školky. Svěřovala jsem mu všechno, co jsem nemohla říct babičce, převážně věci o mámě a tátovi. Jak se občas hádají, perou, nebo co dělají v noci v posteli.
Vždycky jsem se strašně těšila na prázdniny, protože jsem je skoro celé trávila u babičky. Bylo mi tam strašně dobře, nejraději bych tam zůstala napořád, ale to nešlo. Nejhorší bylo, že babička měla z táty strach. On totiž vždycky, když měl blbou náladu, začal křičet a hádat se a potom dělal všechno proto, aby všem okolo co nejvíc ublížil. Ne fyzicky, ale psychicky.
Takže když jsem měla být měsíc u babičky, táta po týdnu přijel s nějakým úžasným nápadem (třeba že má kupce na babiččinu chatu, stejně se tam nejezdí, zbytečně to chátrá a peníze jsou třeba) a když s návrhem neuspěl, začal se hádat, všechny kolem urážet a končilo to tím, že mě narval řvoucí do auta a muselo se jet okamžitě domů. Přesně podle vzoru „pokud nejsem šťastný já, nemají na to právo ani ostatní.“ Když jsem se opovážila něco namítnout, dostala jsem nařezáno.
Poslední prázdniny před školou táta rozhodl, že místo k babičce pojedu na celý měsíc do ozdravovny pro podvyživené děti, kde mě naučí jíst a pořádně mě vykrmí. Byla jsem z toho nešťastná, ale nikoho to nezajímalo.
V ozdravovně to bylo strašné. Vařili samá hnusná jídla – mlíkovou polívku s drobením, fazole a čočku s uzeným, tlusté maso se zelím a knedlíkem… Jedli jsme 6x denně a nesměli jsme od stolu, dokud jsme nesnědli všechno, co nám naložili na talíř. Někdy jsem seděla v jídelně skoro celý den a když jsem to do sebe konečně nasoukala, zvracela jsem s Belfínem na záchodě. Strašně jsem chtěla trochu přibrat, abych se rodičům zavděčila. Myslela jsem si, že když se budu snažit, budou mě mít máma s tátou víc rádi. Jenže se to moc nedařilo.
Každý den jsem psala domů jak se snažím a jak moc se mi stýská. Nenapsali mi ani jednou, ani za mnou nepřijeli. Říkala jsem si, že je to proto, že pořád nemůžu ztloustnout a opravdu jsem chtěla, jenže to vůbec nešlo. Žaludek se mi obracel už při vstupu do jídelny a nakonec jsem se naučila do sebe jídlo naházet rychle, abych mohla honem doběhnout na záchod, všechno vyzvracet a jít si hrát ven.
V ozdravovně jsem zhubla o 5 kg. Zase jsem rodiče zklamala.
Umlkám a rozhlížím se kolem sebe. Zdánlivě se nic nezměnilo, pořád stejný kruh ženských kolem ohně se zvuky noční přírody za zády. Jen mám trochu divný pocit, jako by se kolem vznášel nějaký mlhavý opar. Nebo je to jenom prázdno v mé hlavě?
Cítím, že už dál vyprávět nemůžu. Už nemám sílu, úplně mě to vyčerpalo.
„Pro dnešek už to stačí,“ řekla najednou jedna z žen, jako by mi četla myšlenky. „Pokud budeš chtít, budeme pokračovat zase příště.“
A já najednou cítím, že chci. Chci vyprávět o svém životě, o všech těch traumatech a bolístkách, které jsem si celý život nosila v sobě, někde hluboko ukryté, zašlapané až do koutku duše.
„Co se to se mnou děje?“ myslím si v duchu. Vždycky jsem byla zvyklá spoléhat se sama na sebe, uzavírat své pocity a myšlenky za tlustou zeď a navenek se tvářit šťastně a sebevědomě, tak jak se má a jak se ode mne očekává. Že by to bylo tou zvláštní atmosférou nočního lesa?
Poprvé v životě mám pocit, že po mně nikdo nic nechce, že jsem svobodná a všichni ostatní zcela respektují má rozhodnutí. Je to úplně nová zkušenost, dělá mi to dobře.
Ano, určitě přijdu znovu. Sice ještě přesně nevím proč, ale vím jistě že přijdu.
S